Lesní chata Náčelnice horské kozy se stala svědkem narozeninové cesty za hledáním pokladu. Jiříček a Štěpánek měli narozeniny a chtěli jsme je slavit jak jinak než stylově.
 |
Oslavenci Jiříček a Štěpánek.
Záda patří Múzou políbené, která luští tajnou zprávu
od Smrdutého Kozyny (ano on se píše s "y"),
ale pozor první vzkaz je morseovkou.
Štěpánka to evidentně překvapilo. |
 |
| Je to dlouhá zpráva... |
 |
Múzou políbená měla k dispozici i
nápovědu a kluci se velmi intenzivně zapojili. |
 |
| Ano, ve zprávě se píše i o naší Zdeničce... |
 |
Klukům cestu k pokladu ukážou fáborky
v oblíbené barvě Zdeničky.
Opět tu máme otázku, jaká že to je barva?
Vaše odpovědi zasílejte na email
stylovidobrodruzi@gmail.com
nejpozději do konce srpna 2014.
Ze správných odpovědí vylosujeme tři výherce
a ti se mohou těšit na pohlednici z dalšího výletu Stylových dobrodruhů. |
 |
| Luštění bděle sledovala i Náčelnice horská koza. |
 |
| A už jsou kluci na cestě. |
 |
| Jdeme správně? |
 |
| Asi ano... |
 |
| Další vzkaz od Smrdutého Kozyny. |
 |
| Cože? Budeme dělat trakaře? |
 |
| Ano... |
 |
| Jde jim to, že? |
 |
| Šikulové... |
 |
| Cože? Ještě kotrmelce? |
 |
| Štěpánek se jako první odhodlává ke kotrmelcům. |
 |
| První fáze kotrmelce... |
 |
Třetí fáze kotrmelce
(Slečinka z Pardubic nestihl druhou fázi vyfotit, Štěpánek byl rychlý) |
 |
| Jo, to byl dobrý kotrmelec. |
 |
| Bude další... |
 |
| Chvíle pro rozhodnutí. |
 |
| Výborně, Slečinka z Pardubic zvládla vyfotit druhou fázi. Jo. |
 |
| A Jiříček jde také zkoušet kotrmelce... |
 |
Múzou políbená je i při takovéto tělocvikářské činnosti
nesmírně elegantní. |
 |
| Kotrmelce jsme zvládli, jupí. |
 |
Jako co? Stoj na rukou s oporou?
Co to ten Kozyna jeden Smrdutý vymýšlí? |
 |
| Bravo! |
 |
| Další pokusy? |
 |
| Janička jde demonstrovat jak na stoj na rukou... |
 |
| Jo, začátek dobrý... |
 |
| Skvělá práce... |
 |
| Jiříčkovi šel stoj na rukách velmi dobře. |
 |
| To už vypadá jako letní soustředění aquabel. |
 |
Všimněte si jak je Múzou políbená
křehce elegantní i při téměř silovém sportu. |
 |
| Pokračujeme dál za pokladem. |
 |
| Občas je hledání zpráv od Kozyny velmi těžké. |
 |
| Čas pro relaxaci... |
 |
| Jiříček je při hledání velmi důsledný. |
 |
| Štěpánek hledal také velmi intenzivně. |
 |
| A je tu další zpráva od Kozyny... |
 |
| Kluci našli malý poklad v podobě občerstvení. |
 |
| Děti jsou nadšené a plné energie. |
 |
| Dospělý doprovod je uondán a znaven? |
 |
| Stylová dobrodružka Zdenička... |
 |
| Tento keř jsme nedokázali určit... |
 |
| Lesní maliny chutnaly všem... |
 |
Jiříček už má tajnou mapu od Smrdutého Kozyny,
která kluky dovedla k cíli. |
 |
| U křížku je poslední zpráva s úkoly... |
 |
| a taky vosí hnízdo. |
 |
| Romantika? |
 |
| Poslední úkoly jsou velmi těžké a náročné. |
 |
| A to už je plnění prvního úkolu, rozdělat oheň... |
 |
| Pomáhá Náčelnice horská koza. |
 |
| Relax? |
 |
| To už mají kluci splněno, ale poklad jsme fotit nemohli, byl tajný. |
Styloví dobrodruzi navštívili také Velké Meziříčí.
 |
| Kostel svatého Mikuláše |
Původní kostel, který stál na místě kostela dnešního,
pocházel údajně již ze 12. – 13. století. První písemná zmínka o kostele
pochází z roku 1317. Z nejstarší stavby se zachovalo obvodové zdivo presbytáře
a část zdiva severní stěny. V 15. století byl kostel přestavěn na dvojlodní.
Později došlo k přístavbě jižní lodi, čímž se kostel stal trojlodním. Tyto
stavební práce byly dokončeny kolem roku 1410.
V roce 1674 proběhla generální oprava kostela, a 24. června
téhož roku proběhlo jeho znovuvysvěcení Janem Josefem Breunerem, tehdejším
světícím biskupem olomouckým (pozdějším arcibiskupem pražským).
Další opravy následovaly ve 20. století. Za faráře a děkana
Bohumila Buriana byl rekonstruován cenný historický kostelní portál, a nad něj
umístěny reliéfy čtyř evangelistů kolem Beránka Božího. Reliéfy jsou dílem
akademického sochaře Jiřího Marka, velkomeziříčského rodáka. V roce 1986 byla
rekonstruována věž, a v 90. letech 20. století byla vymalována loď kostela. V
roce 1992 byly pořízeny nové lavice a oltář čelem k lidu, který navrhl Ludvík
Kolek z Brna.
Kostel je dlouhý 47,6 m. Hlavní oltář v presbytáři
znázorňuje Kalvárii. Na rozhraní lodi a presbytáře (v pohledu od vchodu do
kostela napravo) je barokní kazatelna. V lodi je několik bočních oltářů a
gotická dřevořezba Panny Marie, známá a uctívaná jako Velkomeziříčská Madona.
Na kostelní věži se nachází největší prosvětlený hodinový ciferník v ČR, který má průměr 4,2 m.
Na věži se také nachází 6 zvonů, z nichž největší - Mikuláš - váží 2180 kg.
Čtyři z těchto zvonů byly ulity v huti Gabriela Knose v nedalekých Martinicích
(zvonařská huť zde fungovala v letech 1969-1970, a za tuto krátkou dobu v ní
bylo ulito asi 200 zvonů).
 |
| Zámek Velké Meziříčí |
Zámek Velké Meziříčí je renesanční zámek přestavěný z
původního hradu, který zřejmě vznikl v první polovině 13. století. Původně měl
dvoje hradby, 3 věže a 5 bašt. Hrad sloužil jako obrana města. Přebudoval ho už
Lacek z Kravař a Alena z Meziříčí dokončila přestavbu na renesanční zámek.
Stavba skončila v roce 1578. Dnes v zámku sídlí expozice Muzea Velké Meziříčí.
Zámek dnes patří dědicům rodu Podstatzkých-Lichtenstein. Zámek roku 1723
vyhořel a změnil podobu. Dříve sloužil také jako porodnice.
 |
| To vypadá, že Múzou políbená má v zmrzlině zabudovaný telefon :-) |
A také Tasov, kde se byli podívat na vilu spisovatele Jakuba Demla.
 |
Vila Jakuba Demla
jejím architektem je Bohuslav Fuchs
|
Jakub Deml (20.
srpna 1878 Tasov – 10. února 1961 Třebíč) byl český kněz, básník a spisovatel.
Čelil mnoha zákazům činnosti ze strany církve i státu a ve
své době nebylo jeho dílo přijímáno vždy kladně, nicméně dnes jsou jeho díla
považována za předchůdce moderních literárních směrů zejména surrealismu.
Po druhé světové válce čelil básník s německým původem
obvinění z kolaborace, ale ta mu nebyla prokázána.
Narodil se 20. srpna 1878 jako první dítě chalupníka a kupce
Jakuba Demla z jeho druhého manželství s Antonií Demlovou, rozenou Bělochovou.
Jeho dědeček, Jan Deml, byl původem Němec z Opatova, který odešel na Moravu, ze
strachu ze své zlé sestry (chtěla ho potrestat za to, že rozbil džbán na
mléko).
V jedenácti letech, roku 1889, ho otec poslal na „wechsl“ do
německé rodiny ve Wulzeshofenu u Laa v Rakousku. Deml se tam naučil německy a
poněmčil se. Na začátku března 1890 se navrátil do své rodiny, protože jeho
matka ležela na smrtelné posteli. Deml na ni ale mluvil jen německy, neboť se
styděl za to, že je Čech. Matka mu zemřela, což mladého Demla prý vyléčilo z
jeho nadšení pro němectví. Studoval na třebíčském gymnáziu, kde začal
publikovat v školním časopise Sursum. V roce 1897 publikoval v ivančických
Zájmech lidu. V roce 1899 pak v Novém životě, Dvacátém věku a Museu. Vstoupil
do brněnského semináře a roku 1902 byl vysvěcen na kněze.
Jako kněz začal Deml působit v Kučerově u Vyškova, v
prostředí s převahou německého obyvatelstva. Na jeho tvorbu mělo velký vliv
přátelství s Otokarem Březinou a spojení s Katolickou modernou, s jejímiž
představiteli se seznámil již v semináři. První knihu nazvanou Slovo k Otčenáši
Františka Bílka věnoval Deml památce Františka Sušila. Knihu vydala revue Nový
život roku 1904 a prolog doplnil právě Otokar Březina. Téhož roku byl umístěn
jako kaplan do Babic.
Od roku 1905 přestal přispívat do Nového života, obrátil se
kriticky jak proti Katolické moderně, tak proti klerikalismu, což vzbudilo
nelibost mnoha církevních představitelů. Začal vydávat souborné dílo grafika
Františka Bílka, což ho značně finančně vyčerpalo. Mezi lety 1905 až 1911
redigoval Deml ve Staré Říši edici Studium. V roce 1906 se seznámil s
Jaroslavem Durychem. Jeho spor s církevními autoritami se stupňoval kvůli
pomalému zavádění Dekretu papeže Pia X. o každodenním svatém přijímání. Nakonec
Deml požádal o dočasné zbavení kněžských povinností ze zdravotních důvodů,
žádosti vyhověl biskup Pavel Huyn roku 1907 a Deml odešel z církevní správy.
Po uvolnění z kněžských povinností žil Deml ve Staré Říši. V
roce 1907 vydal soubor svých kázání Homilie, a básnickou prvotinu Notantur
lumina. Bylo pro něj těžké získat povolení k vydávání svých knih a v roce 1908
se objevily spory s dosavadním přítelem Josefem Florianem. Deml dostal nakrátko
místo a působil jako kaplan v Bystrci, od konzistoře dostal ale zákaz psaní a
překládání. Kvůli přetrvávajícím sporům byla ale biskupem ustavena církevní vyšetřovací
komise. Deml odjel do Vídně a po návratu byl zbaven kněžských pravomocí na dobu
neurčitou a ocitl se tak bez finančních prostředků. Právo vykonávat kněžské
funkce získal zpět v roce 1910.
Roku 1912 vydal několik svých knih i překladů. Přeložil Život
svaté Dympny, Slavíka Svatého Bonaventury a pod pseudonymem Vojtěch Běloch
vydal Život ctihodné Kateřiny Emmerichové. Seznámil se také s grafikem Josefem
Váchalem, s jehož ilustracemi vydal Horu proroků, další překlad o viděních Anny
Kateřiny Emmerichové. Váchal svými grafikami doprovodil i Demlův surrealistický
text Hrad smrti. Vydal knihu deníkového charakteru Rosnička. Z církevního
nařízení se musel přestěhovat do Prahy.
V roce 1913 vydal dílo Moji přátelé, v tom roce pobýval u
rodiny Wiesenbergových. Žena továrníka Wiesenberga, Eliška Wiesenbergová
(1869–1918), byla totiž Demlovou mecenáškou. Pobyt ale skončil skandálem, Deml
byl nedopatřením obviněn ze svůdnictví a cizoložství a jako důsledek mu bylo
zakázáno vykonávat kněžské funkce jak v Praze, tak i v Brně. Publikuje další
deníky (Pro budoucí poutníky a poutnice). Deml pokračoval ve vydávání překladů
o životě světců, v roce 1916 pak vydal knihu básní v próze s názvem Miriam. V
roce 1917 Deml začal vydávat cyklus Šlépěje.
Deml vkládal velké naděje do republikánského zřízení, ale i
přes odchod biskupa Huyna stále narážel na problémy s byrokracií. Bylo mu
povoleno celebrovat, ale nesměl kázat ani zpovídat. Roku 1918 potkal Pavlu
Kytlicovou, která se stala jeho mecenáškou. V roce 1920 s Kytlicovou odjel na
Slovensko, kde se setkal s protičeským klerikalismem a tak ještě téhož roku
zamířil do Vrchlabí v Krkonoších.
Z Vrchlabí se odstěhoval zpět do Prahy a roku 1922 postavil
v rodném Tasově (v části zvané „Bosna“) dům, který pro něho navrhl architekt
Bohuslav Fuchs, a žil v něm až do své smrti. Mezi lety 1921 až 1928 byl členem
Sokola a napsal několik děl na jeho oslavu, roku 1924 byl odsouzen pro urážku
na cti za proslov proti Orlům. Se Sokoly se později rozešel.
Když ve svých dílech kritizoval Masaryka, dostal se do
konfliktu s prvorepublikovými úřady, výtisky Šlépějí XIII byly dokonce
zabaveny. Demlovo stíhání nakonec zastavil sám Masaryk a Deml později
prohlásil, že si Masaryka vážil, i když s ním v mnohém nesouhlasil.
25. března 1929 zemřel Otokar Březina, o kterém Deml napsal
Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Toto dílo, bořící zidealizovaný obraz
Březiny, se dočkalo tvrdé kritiky například od F. X. Šaldy, který o díle mimo
jiné napsal: „Po knize Chalupného působí kniha Demlova, jako by ses propad z
prvního patra do smrdutého sklepa.“ Kniha měla mnoho odpůrců a uškodila Demlově
pověsti, autenticitu obrazu o Březinovi ale potvrdil Karel Čapek.
29. ledna 1932 zemřela Demlova mecenáška, dobrá přítelkyně a
vydavatelka Pavla Kytlicová. Deml jí následně věnoval několik děl, a literárně
zpracoval rovněž její smrt (na základě svých záznamů, v nichž popisoval, kdy
byl Pavle Kytlicové podán jaký lék, kolikrát byl u ní lékař a podobně). Podporu
se snažil hledat u hraběcí rodiny Sweerts-Sporckové z Kuksu, ale nenašel ji.
Navíc trpěl špatným zdravotním stavem. Souhra nepříznivých událostí se
projevovala i v jeho díle z té doby. Roku 1934 vyšlo jedno z jeho nejznámějších
děl, román Zapomenuté světlo. Ten byl i přes cenzuru terčem kritiky a sklidil
pobouřené reakce. Rok nato si začal Deml dopisovat se studentkou Marií Rosou
Junovou, která se později stala jeho novou vydavatelkou až do roku 1948.
Během druhé světové války zemřel Josef Florian, se kterým
měl Deml mnoho pří. V roce 1942 musel přestat vydávat. V roce 1945 byl Tasov
obsazen nacisty, kteří pátrali po partyzánech. Nacisté vzali několik rukojmí,
která měla být popravena, pokud by se celá záležitost nevyřešila. Deml se
nabídl jako náhrada za tato rukojmí, ale před vypršením ultimáta byl Tasov
osvobozen Sovětskou armádou. Rovněž se uvádí, že Deml žehnal Tasovským
dobrovolníkům, kteří jeli podpořit velkomeziříčské povstání před jejich
odjezdem z Tasova.
Po roce 1945 byl obviňován z kolaborace s nacisty. V letech
1946–1947 bylo proti němu vedeno řízení podle tzv. malého dekretu u Okresního
národního výboru ve Velkém Meziříčí, které skončilo zastavením. Řízení byla
vedena pro členství a vystupování v protektorátní kulturní organizaci (Veřejná
osvětová služba), nikoli za antisemtské výroky, jak se často tvrdí. V roce 1948
na základě téhož spisu byl případ obnoven v řízení podle tzv. velkého dekretu
před Mimořádným lidovým soudem v Jihlavě. Při hlavním líčení na Demlovu obranu
také vystoupil básník (a Demlův obdivovatel a přítel) Vítězslav Nezval,
komunista a tehdy význačný státní úředník. Přes kolující různé domněnky o
výsledku soudu, např. o podmíněném odsouzení, byl rozsudek osvobozující.
Prostřednictvím Nezvala mu byl v roce 1949 nabídnut důchod,
který ale odmítl, stejně tak jako vydání Mých přátel v r. 1957. Za jeho života
žádné jeho dílo pak veřejně nevyšlo.
V padesátých letech bylo Demlovi znemožněno vydávat. Jeho
dílo z té doby má formu rukopisů nebo dopisů. Demlova vydavatelka a
ošetřovatelka Marie Rosa Junová se v roce 1956 vdala, jejím manželem se stal
Timotheus Vodička, který dělal Demlova redaktora. Manželé Vodičkovi opustili
Tasov v roce 1959.
V lednu 1961 byl hospitalizován v třebíčské nemocnici, po
krátkém propuštění ale musel být hospitalizován znovu 7. února. Jakub Deml
zemřel v třebíčské nemocnici 10. února 1961.
Žádné komentáře:
Okomentovat