Expedice Těrchová 2014 – Rozsutec IV

Třetí jednání Juchů, je před námi poslední etapa naší túry. Vzhledem k tomu, že jsem zvládl dramatické druhé jednání a strastiplnou cestu plnou nebezpečí zdráv, v celku a nerozsápán medvědy, tak jsem se rozhodl, že můj výrok z Pod Tanečnice o tom, že se mně vysokohorská turistika líbí, bude pravděpodobně platný, ale ještě nejsme na konci, počkám. Ještě počkám. Jsme v sedle Medziholie které má 1185 m n. m. a budeme klesat do obce Štefanová, která má 625 m n. m., tudíž nás čekalo klesání nějakých 560 metrů a to bylo teda hodně náročné, zvláště pro moje kolena. Mapa nám říkala, že půjdeme přes vrstevnice, tedy pěkným sešupem (mapo, já ti věřím).

Vesele jsme začali sestupovat a náhle kde se vzal, tu se vzal, zjevil se na obloze lokální dešťový mrak a začalo mírně poprchávat. Jsme styloví dobrodruzi a žádné rozmary počasí nás nezastaví ani se jich nezalekneme. Všichni jsme měli velmi kvalitní sportovní softshellové bundy s velmi nepromokavou úpravou a vodním sloupcem hodně moc vysokém (no to nevím co je, ale je to dle odborníků hodně moc dobré). Tudíž jsme v klidu a v pohodě pokračovali v sestupu déšť ne déšť. Cesta byla zatím ještě příjemná, ale pršelo a pomalu se začínala rozmáčet a příjemná pěšina se změnila v bahnitou cestu. A tu se to stalo. Jedna naše členka velmi stylově uklouzla a hodila… Přátelé, byl to velmi stylový pád, skoro by se dalo říct, že kdyby se na olympiádě soutěžilo v pádech a hodnotilo se jako v krasobruslení, dostala by naše členka za umělecké provedení i za technické zvládnutí pádu nejlepší známky a získala by prvenství, a byla by mistryní Evropy. To vám byl minimálně třikrát odkopnutý Bahnov s trojitou horizontální piruetou ukončenou sedem v trávě. Naštěstí i tato členka je velmi adrenalinově založená a má za sebou velmi náročné túry, vyskočila na nohy jako laň, oklepala bahno a usmála se na nás. Pokračovali jsme v cestě směrem Štefanová.

Když jsme klesly do nadmořské výšky 953 m n. m., už nepršelo a opět svítilo sluníčko. Minuli jsme vrchol s názvem Šľahorka a už jsme mezi stromy zahlédli obec, do které jsme šli. Začaly se mně ozývat klouby, bolely mě nohy, kyčle, zadnice (to klesání je fakt náročné), ale dal jsem to (ano šel jsem jako poslední, ale už mě to nevadilo). Vidíme první stavení (Skalní mlýn), asfaltka, parkoviště, konec cesty. Já to zvládl, slečinka z Pardubic ušla náročnou túru a ještě se mně to fakt líbilo. V okamžiku mé euforie jsem si vzpomněl na naši vetchou stařenku, říkal jsem si, kdepak asi je? Věřím, že pokračovala dál a jestli nezemřela, tak ji v létě přivítají v Krušných horách. Přátelé vypadá to jako konec, ale pozor, není! Co se dělo dál, vám napíšu v epilogu.