Expedice Těrchová 2014 – Rozsutec III

Druhé jednání Po velmi krátkém odpočinku na krásném místě Pod Tanečnicou a po malém občerstvení mléčnou čokoládou, jsme se vydali na pokračování naší stylové, vysokohorské túry. Podle mapy a rozcestníku jsme měli před sebou deset minut do sedla Medzirozsutec. Inu těšil jsem se, to byl nejkratší úsek naší velkolepé túry a tak jsem vystřelil jako horský zajíc (aha, existuje horský zajíc?), tak to je v tuto chvíli jedno, důležité je, že jsme pokračovali a dle ukazatele jsme se vydali po modré značce a šli a šli a šli, pět minut, deset minut, patnáct minut (jasně mapa i ukazatelé kecají, to už víme) dvacet minut, dvacet pět minut, ale to už bylo divné a pomalu se nás začala zmocňovat velmi mírná panika. Rychlý pohled do mapy, rychlá orientace v terénu (toto všechno učinila naše nejadrenalinovější členka týmu) pět minut upřený pohled do nikam, drobně se jí zachvěly řasy (kdo byste chtěl mít také krásné dramatické řasy, tak napište, v řadách stylových dobrodruhů máme moc šikovnou členku, která dělá skvělé umělé řasy za báječnou cenu, stačí napsat email a pošleme kontakt), podmračila se a po takto dramatickém výstupu se ji rozjasnila tvář a pravila: „Aha, jsme v sedle, děcka tudy.“ A pokynula svou pravicí mezi stromky, kde na nás v dálce zářila modrá značka, která nás měla dovést do sedla Medziholie.

Podle mapy jsme měli jít po vrstevnici (ale já už vím, že mapa kecá, takže jsem se psychicky připravil na prudká stoupání a klesání) a ještě je v mapě napsáno, že je to hodina chůze (jo já vím své a připravil jsem svaly na dvě hodiny) a ještě že půjdeme lesem (nečetl jsem náhodou, že jsou v Malé Fatře medvědi?). Co vám budu povídat, když mně tohle všechno proběhlo mozkem, pomyslel jsem si, že ruším svůj výrok z Pod Tanečnice, že propadám vysokohorské turistice a začal jsem přemýšlet, zda tuto vysoce nebezpečnou túru dokončím se zdravou kůží a vcelku. Nemyslete si, bych vás chtěl vidět na mém místě. Přede mnou byla nebezpečná část túry, plná zrádných nástrah a ještě kolem běhají, po zimě jistě vyhladovělí, medvědi! Vstoupili jsme do hlubokého lesa a šli úzkou pěšinou sledujíc modré značky. Ha, je to tu, po levé straně se zjevil prudký sráz, trochu se mně začala motat hlava. Křupla větvička, něco se mihlo mezi stromy, kapradí se chvělo, začal jsem se potit (to je v pohodě, před cestou jsem použil tuhý deodorant). Znovu se ozvali divné zvuky, křupání větviček dramaticky sílilo, já tuhnul, medvěd? Už jsem se viděl ve spárech divoké, krvelačné šelmy (sepsal jsem závěť?). Přátele nebudu Vás napínat, nebyl to medvěd. Z lesa se vynořila vetchá stařenka, že prý to vzala zkratkou.

Cesta dál pokračovala podél hodně, ale hodně moc strmého srázu, až jsme došli na mýtinu, kde se styloví dobrodruzi rozhodli spočinout a sníst lahodný medový perník s velikonočním motivem na obalu. Rozprostřeli jsme si karimatku a všichni ulehli značně posilněni medovým perníkem. Ptáčkové zpívali, větřík si pohrával s větévkami stromů, oblaka líně plynula po obloze, květiny kvetly tiše, v dálce pod námi zurčel potůček. Probudili jsme se po dvaceti minutách. Krásně jsme si zdřímli v přírodě (já zapomněl na medvědi?). Šli jsme dál a šlo se nám po spánku mnohem lépe. Musím na tomto místě podotknout, že se hluboce omlouvám mapě, mimořádně nekecala, šli jsme po vrstevnici, takže paráda. A ještě lepší bylo, že jsme vzápětí vystoupili z lesa a před námi se odkryla fantastická panoramata, do údolí, na Velký Rozsutec, který jsme měli po pravé straně celou cestu, a před námi se tyčil krásný vrchol (dle mapy hora Stoh, 1607,4 metrů nad mořem) a takovýto výhled jsme měli až do cíle další etapy do sedla Medziholie (1185 metrů nad mořem). No dobře, takže se mimořádně omlouvám mapě podruhé, šli jsme to hodinu (spánek jsem odečetl). Přátelé ta panoramata byla úchvatná, to se nedá popsat, dodatečně jsme se dozvěděli, že jsme viděli mimo jiné i západní Tatry.

A je tu další přestávka a já jenom prozradím, že ve třetím jednání už budeme klesat zpět do údolí.