Styloví dobrodruzi v opeře.

Richard Wagner (1813-1883) Bludný Holanďan

Národní divadlo Brno 5. repríza 12. dubna 2014

Opera je vhodná pro středně pokročilé operní dobrodruhy. Je to tady. Styloví dobrodruzi šli do opery. Dlouho jsme přemýšleli, jakou operu si zvolíme pro začátek naší, doufáme dlouhé cesty, za stylovým dobrodružstvím v oblasti opery. Los padl na nejznámější dílo německého skladatele Richarda Wagnera. Doufám si tvrdit, že opery Richarda Wagnera, jsou pro začínající návštěvníky oper, opravdovým adrenalinem a to nejen kvůli zpívané němčině, ale především v délce jeho oper.

Styloví dobrodruzi si zvolili tuto opero také proto, že v roce 2013 si hudební svět připomněl 200. let od narození německého skladatele Richarda Wagnera, jehož dílo změnilo natrvalo podobu operního žánru. Operu o prokleté lodi psal Wagnera na základě knihy Heinricha Herina Z pamětí svobodného pána Schnabelewopského, v níž je vzpomenuta i ona námořnická pověst o bludném Holanďanovi. Touto operou Wagner definitivně vykročil na cestu prokomponovaného hudebního dramatu, tolik typického pro jeho další tvorbu. Premiéra se uskutečnila za řízení skladatele v Drážďanech roku 1843. První české uvedení Bludného Holanďana se odehrálo roku 1856 ve Stavovském divadle pod taktovkou Františka Škroupa a dnes toto dílo patří k nejčastěji uváděným Wagnerovým operám na českých operních jevištích. Tolik něco málo z historie opery (inspirováno programem NDB).

Styloví dobrodruzi se moc těšili na hudební zážitek, brněnská opera má velmi dobrou pověst a hned předehrou nám pan dirigent (Jakub Klecker) dal najevo, že ani tento večer tomu nebude jinak. Předehra je velmi dramatická, máte opravdu pocit, že slyšíte rozbouřené moře. Pak se roztáhla opona a dostali jsme trochu šok ze scény, na první pohled působí studeně, technicky, ale musím smeknout klobouk před scénografem (Pavel Borák), protože to byla velmi proměnlivá scéna, funkční, pro diváky mnohdy velmi efektní (pro účinkující myslím velmi nepohodlná) a působivá, zvláště ve třetím jednání když z lodě bludného Holanďana vystupovaly přízraky mrtvých lodníků, mně běhal mráz po zádech.

Jsme styloví dobrodruzi a tak nás velmi zajímaly kostýmy. Petr Čanecký oblékl wagnerovu romantickou operu, respektive hrdiny, do téměř civilních, současných oděvů, krásně to ladilo s dekorací. Senta má na začátku druhého jednání krásné bílé šaty, ve kterých vypadá trochu jako princezna Lada. Holanďan má červený oblek, Erik podivně omšelý šedivý oblek. Pane výtvarníku, kostýmy jsou krásné až na jeden. Sentina chůva Mary vypadá jako nějaká uklízečka. Proč?

Pojďme se pomalu podívat na obsah a pěvecké výkony. V prvním jednání zažene silná bouře na skalnaté pobřeží loď norského kupce Dalanda (výborně zpívající Jevhen Šokalo). Vyčerpané mužstvo ulehne ke spánku, jen kormidelník (Petr Levíček zpíval také velmi dobře) má být na stráži, nicméně i jeho přemůže spánek. Mezitím nedaleko zakotví jiná loď, ze které vystoupí na břeh podivný cizinec – Holanďan (Richard Haan). Přátelé, když na břeh vystoupí Richard Haan, tak to je opravdu velký zážitek, charizmatický, vysoký, štíhlý zpěvák, který ještě ke všemu fantasticky zpívá. Je znát, že je Richard Haan miláčkem brněnského publika, zvláště dámské části, častý potlesk na otevřené scéně, výkřiky bravo. Dovolím si poznamenat, že kdyby nebyly dámy sevřené konvencí a noblesou operní budovy a samozřejmě vážností hudební produkce, tak by při potlesku přiletěli na jeviště i některé části dámského spodního prádla. Tak je Richard Haan v Brně oblíben. V každé případě je to dle mého soudu v současné době nejlepší představitel Holanďana v Čechách. (Jak pak by se této role zhostil Jakub Kettner?)

Holanďan je proklet za své rouhání bohu, na pevninu může přistát jen jednou za sedm let. Z prokletí ho může vysvobodit jen věrná láska ženy. Holanďan prosí Dalanda o přístřeší, a když se dozví, že má doma mladou dceru, žádá o její ruku. Daland, zlákán cizincovým bohatstvím, mu dceru Sentu slibuje, ač ta je zasnoubena s myslivcem Erikem.

Přestávka je v divadle velmi důležitá, máme totiž možnost prohlédnout si oblečení publika. V čem vlastně jít na operu? To je velmi složité. Musíte vzít v potaz, na jakou operu jdete. Bludný Holanďan je velká romantická opera a proto dámská část stylových dobrodruhů zvolila velké romantické šaty v růžové barvě posázené růžovými poupátky, která působila velmi romanticky. V případě, že půjdete na tragickou operu (G. Verdi La Traviata; G. Pucciny Tosca) zvolte toaletu v tmavé barvě a na hrdlo zavěste velký, nejlépe diamantový, náhrdelník. Naopak pokud půjdete na nějakou komickou operu (B. Smetana Prodaná nevěsta, G. Rossini Turek v Itálii) nebojte se barev, květinových vzorů, rozverných rozparků a jiných průstřihů. Příště se budeme věnovat pánům a také co si vzít na pohádkovou operu, slavnostní operu nebo na sociální drama v opeře. Ale teď už se vraťme do hlediště Janáčkova divadla v Brně.

Druhé jednání začíná v dalandově domě, kde děvčata předou na kolovrátkách a přitom si prozpěvují (výborně zpívající sbor brněnské opery, v tomto případě jeho dámská část). Těší se na příjezd Dalanda a na návrat svých milých. V tomto místě vstupuje do děje chůva Mary (krásná a dobře zpívající Marika Žáková), která kárá svoji svěřenkyni, že je tak trochu líná a stále civí jen na obraz. Senta skutečně hledí zamyšleně na starý obraz s podobou muže, o jehož smutném osudu jí často zpívala chůva. Dnes zpívá Senta baladu o bludném Holanďanovi sama. Hlavní hrdinku nám zpívala Szilvia Rálik a v baladě o Holanďanovi, zpívala, velmi opatrně, jako by s rezervou. Sentu balada dojímá, sama by se ráda stala vykupitelkou muže, jehož osud ji tolik přitahuje. Za Sentou přichází Erik (Peter Svensson – tenor. Průměrný hlas, výšky dával a nebyl obézní.) oznamuje Dalandův příjezd a znovu naléhá na Sentu, aby se za něho provdala. Do místnosti vstupuje Daland s mužem z obrazu (Richard Haan v červeném obleku působil velmi démonicky). Senta je jím jako uhranuta (nedivím se jí, Haan uhranul téměř všechny dámy v hledišti) a bez váhání svoluje stát se jeho ženou a slibuje mu věrnost až za hrob.

Prosím vás je konec druhého jednání, ale neutíkejte z hlediště, v Brně se hraje jen s jednou přestávkou a ta už byla. Hned jdeme do třetího jednání. Na pobřeží kotví vedle sebe stále dvě lodě, Dalandova a Holanďanova. Z první zaznívá veselý zpěv námořníků (mužská část sboru brněnské opery je taky výborná) a jejich dívek. Když děvčata přinášejí jídlo a pití také posádce Holanďanovy lodě, slyšíme z ní, po dlouhém hrobovém mlčení, jen ponurý zpěv (přátelé, to bylo místo, kdy mně běhal mráz po zádech, z tajemné lodi pomalu vystupovali mrtví námořníci, oblečeni byli kompletně v bílém. Tato scéna působila velmi strašidelně). Erik vyčítá Sentě, že porušila slib, který mu dala, když její otec odjížděl. Holanďan, který rozhovor zaslechl, se cítí oklamán, odchází na loď a chystá se opět vyplout na širé moře. Senta však chce splnit slib věrnosti daný Holanďanovi (tady už Szilva Rálik zpívala na plno a naprosto fantasticky) a vrhá se ze skály do moře (v Brně odejde Senta do hloubky jeviště, až ji pohltí tma), aby učinila konec jeho věčnému bloudění a zbavila ho tak prokletí. Velmi efektní je závěr opery, kdy se nám divákům zjeví Senta a Holanďan celí v bílém v zadním horizontu.

Pane režisére Romane Poláku, skvělé představení. Je to strhující inscenace, ve které se stále něco děje a nenechá vás ani na minutu usnout. Řeknu to otevřeně, pokud půjdete do divadla unavení, tak se klidně může stát, že v prvním jednání, když Holanďan vypráví o svém bloudění, že také trochu zabloudíte do snů. Vůbec to nevadí, jen je zapotřebí před návštěvou opery zjistit zda nechrápete moc hlasitě, neskřípete zuby nebo nešermujete rukama ze spaní. Operu, hrají v Brně v němčině, ale to je v pohodě, používají titulkovací zařízení.

Styloví dobrodruzi všem doporučují navštívit operu Richarda Wagnera Bludný Holanďan v Janáčkově divadle (moje velmi oblíbená operní barabiznička v Čechách) v Brně. Tato opera není vhodná pro operní dobrodruhu začátečníky.

Styloví dobrodruzi plánují další výlet.

Co nás čeká? Styloví dobrodruzi se rozhodli, že pokoří Babí horu. Očekávejte tudíž další zprávy a tady je malé info kam se to chystáme.

Babia hora (polsky Babia Góra) představuje s výškou 1725 m n. m. nejvyšší vrchol Beskyd i celých Vnějších Západních Karpat. Nachází se na hranici mezi Polskem a Slovenskem v oblasti Oravských a Žywieckých Beskyd. S prominencí 1075 m jde o druhou nejprominentnější horu Polska (po Sněžce) a třetí nejprominentnější horu Slovenska (po Gerlachu a Ďumbieru). Babí hora bývá spolu s Kriváněm ve Vysokých Tatrách a Královou holí v Nízkých Tatrách považována za slovenskou národní horu. A to i přes výše zmíněnou skutečnost, že hora leží na státní hranici a že se k ní hrdě hlásí i Poláci, což dokládá například pomník věnovaný papeži Janu Pavlu II., který za mlada tento vrchol pravidelně navštěvoval. Je také druhou nejvyšší z Koruny hor Polska.

Babia hora se jako tichý strážce zvedá při severním okraji slovenské části Oravy na slovensko-polském pomezí v hřebeni Oravských Beskyd. Masív Babí hory má tvar písmena „V“ a v němž se nacházejí i vrcholy Malá Babia hora (1517 m n. m.), Sokolica (1367 m n. m.), Gówniak (1619 m n. m.) a Kępa (1521 m n. m.). Prochází zde hranice mezi povodím Baltského moře (Visla) a Černého moře (Dunaj). Původ názvu Babí hory není zcela jasný, obvykle se odvozuje od slova baba, které však může mít více významů - například žena, ale také čarodějnice… Česky je obvykle nazývána Babí hora. Poláci ji nazývají Babia Góra či Diablak, to však není zcela přesné, protože Diablak je nejvyšší z vrcholků Babí hory.

Babí hora je do výšky 1400 až 1450 metrů pokrytá hustými jehličnatými lesy. Ty jsou vystřídány pásmem kosodřeviny a jalovců, jen v nejvyšších polohách se objevuje holní pásmo s alpínskými loukami. O výjimečnosti zdejší krajiny a místní flóry a fauny svědčí skutečnost, že Babí hora i blízké okolí na slovenské straně hory byly zahrnuty do CHKO Horná Orava (587 km2). Polská strana Babí hory je součástí národního parku (Babiogorski park narodowy) s rozlohou pouhých 17 km2. Čerpáno z Wikipedie.

Expedice Těrchová 2014 – Rozsutec V

Epilog Přátelé jsme v obci Štefanová, ale naše ubytování je v Těrchové a to byly ještě cca tři kilometry po silnici. Jo to je super, to už je kousek, to dáme. Určitě čekáte co se tak mohlo stát, že? Rád vám to popíšu. V závěru našeho sestupu se naše skupina rozdělila na dvě skupiny. Mistryně Evropy a stylová dobrodružka, které se dramaticky chvěly řasy, nás výrazně předběhly a šli cca o dvě stě metrů před slečinkou z Pardubic a jeho drahou, brněnskou polovinou. Je jasné, kdo byl první ve vesnici. Nám to nevadilo, říkal jsem si s drahou, že nemáme kam spěchat a že se budeme v klidu kochat místní architekturou. Tak jsme se kochali a pomalu kráčeli, když tu náhle zaregistrovala drahá, že na nás dramaticky se chvějící řasy velmi mohutně mávají a něco ukrutně gestikulují. Řekli jsme si, že to bude asi jen nějaký pozdrav a tak jsme také zamávali a dál jsme se kochali místní lidovou architekturou a velmi stylovou velikonoční výzdobou. To už ale velmi mocně gestikulovala i mistryně Evropy, drahá se ke mně otočila a pravila „Drahý asi máme běžet, asi ten autobus co je na parkovišti jede do Těrchové a čeká jen na nás.“ Udiveně jsem zaostřil svůj zrak a opravdu stál na parkovišti autobus a dramézní řasy i mistryně jasně gestikulovaly, že máme spěchat. Pozor nyní to přijde. Rozběhli jsme se. Přátelé, na závěr velmi náročné, dlouhé, strastiplné, nebezpečné a já nevím co ještě víc cestě, jsme se dali do běhu! Byli jsme na sebe hrdí. Autobus jsme stihli.

 Celá závěrečná situace z pohledu řidiče autobusové dopravy žilinského samosprávného kraje, jezdícího na lince Štefanová - Těrchová - Žilina. Tak ještě dvě minuty a zavřu dveře a pofrčím do Žiliny a za hodinu mám padla. Autobus mám čistý, nemusím uklízet, dobrá práce. Najednou se před vstupem do busu objevily dvě sličné a krásné dívky ve sportovní oblečení a česky se ptaly kam jedu. Tak jsem jim řekl, že do Žiliny přes Těrchovou a že jedu za dvě minuty. Požádaly mě, zda bych chvilku počkal, že ještě dobíhají dva přátelé. Tak hele, byly fakt krásné, štíhlé, mladé, svůdné a jak ta jedna na mě zamrkala těma svýma řasama (říkal jsem si, kdopak jí je dělal, evidentně je měla prodloužené, ale moc dobrá práce), jo počkám, když už tak hezky mrkla, počkám, budu mít dnes za sebou dobrý skutek. Ta s řasama náhle odběhla na kraj parkoviště a začala mohutně mávat a pak se vrátila a zase na mě začala mrkat, že jako ještě chvíli. No to už se mně moc nelíbilo, tak jsem jí řekl, že tedy ale jako fakt už jen minutu a budu muset jet. Náhle odběhla ta druhá, krásná a sličná dívka s vlasy černými jako uhel a opět na kraji parkoviště mocně mávala. Vrátila se s tím, že už přátelé dobíhají posledních dvacet metrů. Pak to přiběhlo ke dveřím. Chlap a další fakt krásná žena, ale voni vám byla zasr… od bláta, no jako kdyby se váleli v blátě, bahno z nich padalo a ty boty, hrůza! Takže budu muset uklízet, tak to mám za svoji dobrotu, končím s dobrými skutky! Nehorázně se mně nacpali do autobusu a celý mě ho zadělali blátem. Klidně si sedli na polstrovaná sedadla, takže budu ještě čistit sedačky. A ještě mám pět minut zpoždění. To je den. Jaké mně z toho plyne poučení? Nečekat na nikoho, i když na mě budou mrkat tak skvělé a elegantní řasy.

Děkujeme řidiči autobusové dopravy žilinského samosprávného kraje, který jezdí na lince Štefanová – Těrchová – Žilina, že nás vzal do svého čistého autobusu a svezl nás tři kilometry. Jsme Vám opravdu vděční. PS: kdo máte zájem o prodloužení řas (dobrodružky z Brna a okolí) pište, ale jako opravdu. Konec

Expedice Těrchová 2014 – Rozsutec IV

Třetí jednání Juchů, je před námi poslední etapa naší túry. Vzhledem k tomu, že jsem zvládl dramatické druhé jednání a strastiplnou cestu plnou nebezpečí zdráv, v celku a nerozsápán medvědy, tak jsem se rozhodl, že můj výrok z Pod Tanečnice o tom, že se mně vysokohorská turistika líbí, bude pravděpodobně platný, ale ještě nejsme na konci, počkám. Ještě počkám. Jsme v sedle Medziholie které má 1185 m n. m. a budeme klesat do obce Štefanová, která má 625 m n. m., tudíž nás čekalo klesání nějakých 560 metrů a to bylo teda hodně náročné, zvláště pro moje kolena. Mapa nám říkala, že půjdeme přes vrstevnice, tedy pěkným sešupem (mapo, já ti věřím).

Vesele jsme začali sestupovat a náhle kde se vzal, tu se vzal, zjevil se na obloze lokální dešťový mrak a začalo mírně poprchávat. Jsme styloví dobrodruzi a žádné rozmary počasí nás nezastaví ani se jich nezalekneme. Všichni jsme měli velmi kvalitní sportovní softshellové bundy s velmi nepromokavou úpravou a vodním sloupcem hodně moc vysokém (no to nevím co je, ale je to dle odborníků hodně moc dobré). Tudíž jsme v klidu a v pohodě pokračovali v sestupu déšť ne déšť. Cesta byla zatím ještě příjemná, ale pršelo a pomalu se začínala rozmáčet a příjemná pěšina se změnila v bahnitou cestu. A tu se to stalo. Jedna naše členka velmi stylově uklouzla a hodila… Přátelé, byl to velmi stylový pád, skoro by se dalo říct, že kdyby se na olympiádě soutěžilo v pádech a hodnotilo se jako v krasobruslení, dostala by naše členka za umělecké provedení i za technické zvládnutí pádu nejlepší známky a získala by prvenství, a byla by mistryní Evropy. To vám byl minimálně třikrát odkopnutý Bahnov s trojitou horizontální piruetou ukončenou sedem v trávě. Naštěstí i tato členka je velmi adrenalinově založená a má za sebou velmi náročné túry, vyskočila na nohy jako laň, oklepala bahno a usmála se na nás. Pokračovali jsme v cestě směrem Štefanová.

Když jsme klesly do nadmořské výšky 953 m n. m., už nepršelo a opět svítilo sluníčko. Minuli jsme vrchol s názvem Šľahorka a už jsme mezi stromy zahlédli obec, do které jsme šli. Začaly se mně ozývat klouby, bolely mě nohy, kyčle, zadnice (to klesání je fakt náročné), ale dal jsem to (ano šel jsem jako poslední, ale už mě to nevadilo). Vidíme první stavení (Skalní mlýn), asfaltka, parkoviště, konec cesty. Já to zvládl, slečinka z Pardubic ušla náročnou túru a ještě se mně to fakt líbilo. V okamžiku mé euforie jsem si vzpomněl na naši vetchou stařenku, říkal jsem si, kdepak asi je? Věřím, že pokračovala dál a jestli nezemřela, tak ji v létě přivítají v Krušných horách. Přátelé vypadá to jako konec, ale pozor, není! Co se dělo dál, vám napíšu v epilogu.

Expedice Těrchová 2014 – Rozsutec III

Druhé jednání Po velmi krátkém odpočinku na krásném místě Pod Tanečnicou a po malém občerstvení mléčnou čokoládou, jsme se vydali na pokračování naší stylové, vysokohorské túry. Podle mapy a rozcestníku jsme měli před sebou deset minut do sedla Medzirozsutec. Inu těšil jsem se, to byl nejkratší úsek naší velkolepé túry a tak jsem vystřelil jako horský zajíc (aha, existuje horský zajíc?), tak to je v tuto chvíli jedno, důležité je, že jsme pokračovali a dle ukazatele jsme se vydali po modré značce a šli a šli a šli, pět minut, deset minut, patnáct minut (jasně mapa i ukazatelé kecají, to už víme) dvacet minut, dvacet pět minut, ale to už bylo divné a pomalu se nás začala zmocňovat velmi mírná panika. Rychlý pohled do mapy, rychlá orientace v terénu (toto všechno učinila naše nejadrenalinovější členka týmu) pět minut upřený pohled do nikam, drobně se jí zachvěly řasy (kdo byste chtěl mít také krásné dramatické řasy, tak napište, v řadách stylových dobrodruhů máme moc šikovnou členku, která dělá skvělé umělé řasy za báječnou cenu, stačí napsat email a pošleme kontakt), podmračila se a po takto dramatickém výstupu se ji rozjasnila tvář a pravila: „Aha, jsme v sedle, děcka tudy.“ A pokynula svou pravicí mezi stromky, kde na nás v dálce zářila modrá značka, která nás měla dovést do sedla Medziholie.

Podle mapy jsme měli jít po vrstevnici (ale já už vím, že mapa kecá, takže jsem se psychicky připravil na prudká stoupání a klesání) a ještě je v mapě napsáno, že je to hodina chůze (jo já vím své a připravil jsem svaly na dvě hodiny) a ještě že půjdeme lesem (nečetl jsem náhodou, že jsou v Malé Fatře medvědi?). Co vám budu povídat, když mně tohle všechno proběhlo mozkem, pomyslel jsem si, že ruším svůj výrok z Pod Tanečnice, že propadám vysokohorské turistice a začal jsem přemýšlet, zda tuto vysoce nebezpečnou túru dokončím se zdravou kůží a vcelku. Nemyslete si, bych vás chtěl vidět na mém místě. Přede mnou byla nebezpečná část túry, plná zrádných nástrah a ještě kolem běhají, po zimě jistě vyhladovělí, medvědi! Vstoupili jsme do hlubokého lesa a šli úzkou pěšinou sledujíc modré značky. Ha, je to tu, po levé straně se zjevil prudký sráz, trochu se mně začala motat hlava. Křupla větvička, něco se mihlo mezi stromy, kapradí se chvělo, začal jsem se potit (to je v pohodě, před cestou jsem použil tuhý deodorant). Znovu se ozvali divné zvuky, křupání větviček dramaticky sílilo, já tuhnul, medvěd? Už jsem se viděl ve spárech divoké, krvelačné šelmy (sepsal jsem závěť?). Přátele nebudu Vás napínat, nebyl to medvěd. Z lesa se vynořila vetchá stařenka, že prý to vzala zkratkou.

Cesta dál pokračovala podél hodně, ale hodně moc strmého srázu, až jsme došli na mýtinu, kde se styloví dobrodruzi rozhodli spočinout a sníst lahodný medový perník s velikonočním motivem na obalu. Rozprostřeli jsme si karimatku a všichni ulehli značně posilněni medovým perníkem. Ptáčkové zpívali, větřík si pohrával s větévkami stromů, oblaka líně plynula po obloze, květiny kvetly tiše, v dálce pod námi zurčel potůček. Probudili jsme se po dvaceti minutách. Krásně jsme si zdřímli v přírodě (já zapomněl na medvědi?). Šli jsme dál a šlo se nám po spánku mnohem lépe. Musím na tomto místě podotknout, že se hluboce omlouvám mapě, mimořádně nekecala, šli jsme po vrstevnici, takže paráda. A ještě lepší bylo, že jsme vzápětí vystoupili z lesa a před námi se odkryla fantastická panoramata, do údolí, na Velký Rozsutec, který jsme měli po pravé straně celou cestu, a před námi se tyčil krásný vrchol (dle mapy hora Stoh, 1607,4 metrů nad mořem) a takovýto výhled jsme měli až do cíle další etapy do sedla Medziholie (1185 metrů nad mořem). No dobře, takže se mimořádně omlouvám mapě podruhé, šli jsme to hodinu (spánek jsem odečetl). Přátelé ta panoramata byla úchvatná, to se nedá popsat, dodatečně jsme se dozvěděli, že jsme viděli mimo jiné i západní Tatry.

A je tu další přestávka a já jenom prozradím, že ve třetím jednání už budeme klesat zpět do údolí.

Expedice Těrchová 2014 – Rozsutec II

První jednání Horné diery, tak vlastně jsou to Dolné diery, ale o něco výše, co tak napsat, příroda byla stále stejně krásná, ptáci křičeli, kytky voněly, potok zurčel, slečinka z Pardubic funěl… Je to trochu víc sevřené údolí, což znamenalo větší chladno, taky se nám náhle slunce schovalo za mraky a tak jsme postupně začali vrstvit oblečení. Nechyběly žebříky, řetězy a řeknu vám na rovinu, že u jedněch žebříků mě fakt děsně naštvala jedna slovenská čiperná babča, která si vyšla na lehounkou procházečku. Já vám stál pod těma řetězy a neskutečně jsem se rozčiloval, že to už je fakt pro vrcholové turisty. Vetchá stařenka mě náhle předběhla, mrkla na mě, a že jako „Šak šohajku, toto je také ľahké.“ a během vteřiny byla nad skálou. Tak jsem si v duchu říkal: “Šak su mladý synek, mám ty kořeny na Slovensku, to dám.“, plivl jsem si (to jako obrazně, však jsem stylový dobrodruh)do dlaně a šup na řetěz. Po deseti minutách lítého a urputného boje a za pomoci polských turistů (asi mají dobré potraviny, když měli takovou sílu), jsem se dostal nad skálu. Kde je lanovka!!!

45 minut těžké chůze než jsme se dostali na místo s názvem Pod Pálenicou. Tak co byste čekali? Občerstvení s pálenkou a korbáčem, lavičky nebo aspoň pařezy. Nic. Usadili jsme se na zvlhlé kmeny stromů, vyndali z batůžků celozrné chleby a udělali jsme si malou zastávku s občerstvením.

Konec jídla, já stále tajně doufám, že se někde za rohem náhle zjeví lanovka (já jsem ji totiž na mapě fakt viděl). Tesná Rizňa (kdo ty názvy vymýšlí?) a dvaceti pěti minutové stoupání na místo, které nějaký podezřelý dobrodruh pojmenoval jako Pod Tanečnicou. Přátelé, mapa kecá. A to hned ve dvou případech, za prvé: lanovka nikde a za druhé: 25 minut z místa Pod Pálenicou do místa Pod Tanečnicou je sprostá lež, šel jsem to 45 minut (zajímalo by mě, za jakou dobu to zvládla ta vetchá slovenská stařenka), jako oni to určitě počítají a stopují podle nějakého ukrutně (jak by řekla moje neteř „mocně krutohustého“) namakaného horského turisty. Ale to nemohou! Vždyť je nás opravdu hodně, ale hodně moc pomalejších, že?

Pod Tanečnicou, 1186 metrů nad mořem, vrchol je tu, juchů. Fakt krásné výhledy na oba Rozsutce. Jsem hrdý, že jsem to zvládl. Rozhlížím se po staré vetché stařence, nevidím ji, že by už šplhala na jeden z Rozsutců? (Informace „Top secret“ na vrcholu, když jsme odpočívali opření o skálu, jsem si poprvé pomyslel, že už asi propadám vysokohorské turistice, ale raději jsem si to nechal pro sebe, abych tím ostatní stylové dobrodruhy moc nešokoval.) Krátký odpočinek a už se chystáme…

Přestávka mezi prvním a druhým jednáním nebude moc dlouhá. Co vás čeká, ale prozradím: sedlo Medzirozsutec a pak hodinu do sedla Medziholie, takže hřebenovka (už jako chytám i vysokohorské výraziva)…

Profil dobrodruha Alibaba alias slečinka z Pardubic

Alibaba, Aleš alias slečinka z Pardubic

Jsem dobrodruh se sklony k poslouchání velkých, romantických oper a neustálému vysedávání v plyši operních budov. Mezi mé největší oblíbence patří dobrodruzi: Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, Ján Cikker a pak všichni ostatní operní skladatelé. Takže ode mně očekávejte i zápisy z adrenalinových návštěv světových operních jevišť (Brno, Praha, Olomouc). Největší zážitek mám ze Salzburgu, kde jsem byl na představení opery G. Bizeta Carmen s Magdalenou Koženou.

V poslední době se velmi intenzivně zajímám o vysokohorskou turistiku, každý den se koukám z okna na Kunětickou horu, asi ji brzo zdolám!

Jo a proč mně říkají slečinka? No tak to taky moc nechápu. Myslím, že za to může můj velmi stylový kufr a mé sportovní oblečení (u toho saka byl opravdu nápis „sportovní sako“), polobotky jsem kupoval v oddělení vycházková obuv (tak túra je snad taky vycházka, že?), no dobře občas si sebou vezmu i nesportovní košili a přibalím parfém (nejlépe nějaký ten Dior), ale tak jsme styloví dobrodruzi, ne? Apropo, nedávno jsem navštívil prodejnu se sportovním oblečením, abych zakoupil nějaké to funkční tričko a turistické gatě a řeknu vám upřímně, že ten kdo to navrhuje je buď permanentně sjetý, nebo barvoslepý. Jenom těžko se hledají stylové kousky sportovního odívání. Lágerfelde, Chanele, Pako Rybano zamyslete se nad tím!

Jó a taky jsem začal běhat! To jako jen tak na okraj nebo na konec profilu.